▸ 4. ledna narozen v Praze, tatínek René byl elektromontér v ČKD a maminka Věra, rozená Babková, pracovala u stejného podniku jako účetní. Rodiče maminky, Karel a Marie, pocházeli z Dolní Lhoty u Klatov a z Kouta na Šumavě; otec Reného František byl velmi zručný zámečník, který pracoval ve dvacátých letech 20. století v Paříži u firmy Renault, kde se René narodil mamince Jarce.
▸ Čestmír Suška vyrůstal spolu se sestrou Jitkou. Základní školu navštěvoval v Praze-Vysočanech ve Špitálské ulici.
Studium na Střední všeobecně vzdělávací škole v Praze-Vysočanech ukončené maturitou.
▸ Studium na Střední odborné škole výtvarné v Praze 3 na Hollarově nám.
▸ Vytváří první hliněné plastiky, pomáhá sochaři Duškovi v ateliéru na pražské Malé Straně.
Rok je zaměstnán jako propagační výtvarník v Liberci a Teplicích. Svatba s malířkou Naďou Rawovou, narození dcery Kateřiny. V Teplicích poznává sochaře Vladimíra Šmída, kterého pokládá za svého učitele, pracuje na jeho realizacích až do poloviny osmdesátých let. Je přijat ke studiu sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval v ateliéru Jiřího Bradáčka do roku 1980. Zde poznává malíře Jaroslava Horálka, s nímž se přátelí.
Navštěvuje 4. ročník Pražského quadriennale 1979 (zejména setkání s tvorbou západoněmeckých umělců významně ovlivnilo jeho výtvarné aktivity), vymýšlí první labyrinty kombinující prvky výtvarného umění, scénografie a herecké akce. Spolupracuje s hudebníky skupin Stehlík a Švehlík, vytváří výtvarné akce a performance pro jejich hudební vystoupení, např. projekt Marné úsilí.
▸ První samostatná výstava (s Tomášem Rullerem) v Klubu Křenová v Brně. Vystavuje objekty z cyklu Tváře v oknech a vytváří instalace v daném prostředí v duchu pozdějších site specific projektů. Na vernisáži vystupuje s hudebníky Lubošem Fidlerem a Pavlem Richterem. Přátelství s Lubošem Fidlerem, který bydlí v Malechově u Klatov, v domě zakoupeném Naďou Rawovou a Čestmírem Suškou.
▸ V červenci Suška organizuje neoficiální setkání umělců Malechov ’80, kde byl instalován jeho Labyrint, v němž poprvé použil hereckou akci, dále instalace Tváře v oknech, Kosti a realizace výtvarné akce Stíny v tanečním sále bývalého zájezdního hostince. K účastníkům setkání a vystavujícím v Malechově dále patřili Naďa Rawová, Michal Baumbruck, Michal Blažek, Pavel Büchler, Luboš Fidler, Martin Janíček, Ivan Kafka, Miroslav Kodym, Jessica Langford, Tomáš Ruller, Jiří Zběžek, Václav Smolík, Jiří Sýkora, Adriena Šimotová a Mirka Zöllichová.
▸ Začíná spolupráce se Ctiborem Turbou, která pokračovala celou první polovinu 80. let, vytváří masky pro studenty DAMU a pro inscenace Komedie o skříni (DAMU; 1983) a Perpetuum Teatrobile (Teatro Paravento, Locarno; 1984). Turba později Suškovi umožnil pracovat a zkoušet v jeho objektu (Hamr) v západních Čechách.
▸ První významná sochařská realizace Kost v Mikulově.
▸ 12.—24. 5. se z jeho iniciativy a ve spolupráci s Divadlem v Nerudovce uskutečňuje akce Malostranské dvorky ’81, která je záhy zakázána, ale přesto přitahuje nebývale mnoho návštěvníků a stává se na dlouhou dobu nejznámějším vystoupením mladých výtvarníků.
▸ V létě organizuje akci Malechov ’81, kde prezentuje instalaci Kolotoč. Cestou vlakem do Malechova je při jeho rozpravách s filmovým dokumentaristou Michalem Baumbruckem a skladatelem minimalistické hudby Pavlem Richterem založeno Výtvarné divadlo Kolotoč.
▸ Ve sklepení Mánesa v Praze začínají zkoušky připravované inscenace autorů Č. S. a Michala Baumbrucka Paňáci a vycpaňáci. V souboru, kromě zakladatelů, dále působí Pavel Koutecký, Kateřina Krausová, Jana Richterová a později také Michal Pacina, Olga Michálková, Štěpán Pečírka, Arjana Shameti a další. Společné vystoupení s divadlem Sklep a skupinou Letadlo v klubu na Strahově.
Premiéra představení Paňáci a vycpaňáci na počátku roku 1982 v brněnském klubu Křenová, reprízy v Praze, zejména v Klubu v Řeznické ulici a také ve vysočanském Gongu, v klubu Radar v Holešovicích nebo na Kladně (přehlídka Mladá scéna 1983 v klubu Klubko 55).
▸ 17. 3. se koná akce Maskáč v sále žižkovského hotelu Tichý, první společný večer souborů budoucí Pražské pětky. Vystoupily soubory Křeč, Sklep, Vpřed, Mimoza, Studio pohybového divadla Niny Vangeli a soubor Molekuly z VŠ UMPRUM, jehož organizátorem a autorem výtvarných instalací byl Č. S.
▸ Premiéra inscenace Pocur, zrealizované s Výtvarným divadlem Kolotoč v brněnském klubu Křenová.
▸ V červnu — v rámci 5. Pražského quadriennale 1983 — se v Bruselském pavilonu na pražském Výstavišti uskutečnila výstava Č. S. Prostorové melouchy (oficiálně: Objekt — prostor — čas) s hudbou Pavla Richtera a Pavla Švece. Bylo to pokračování jeho projektu Labyrint z Malechova ’80, avšak bez herců a v monumentální podobě. Výstava, včetně inscenace Pocur, byla v červenci téhož roku u příležitosti mezinárodního filmového festivalu CILECT ’83 přenesena do Karlových Varů do hotelu Thermal.
▸ Nepodařený pokus o emigraci, po návratu se rozvádí s Naďou Rawovou.
▸ V září se konalo výtvarné sympozium Chmelnice v Mutějovicích, v jehož rámci Č. S. bez povolení instaloval figurální plastiku na haldě u Stochova, těsně u hlavní silnice na Karlovy Vary, což se stalo jednou z příčin likvidace této neoficiální výtvarné aktivity.
▸ Ve výtahu Stavební fakulty ČVUT v Praze 6-Dejvicích se uskutečnila jeho hodinová akce Paternoster, kdy se jednotlivé kabinky zaplnily výtvarnými objekty a maskovanými herci, přičemž každá kabinka měla svůj vlastní „příběh“. Akce byla realizovaná ve spolupráci s herci Studia pohybového divadla Niny Vangeli a byla ukončena zásahem přivolané policie.
▸ V březnu se koná premiéra další významné inscenace Výtvarného divadla Kolotoč Bersidejsi (v rámci Pražské přehlídky amatérských divadel, reprízy se uskutečnily v Branickém divadle pantomimy a na festivalech FEMAD v Poděbradech a Šrámkův Písek).
▸ Č. S. se vrací ke klasicky koncipované sochařské práci. Vznikají plastiky z hlíny a kresby inspirované díly dávných civilizací a uměním přírodních národů.
Vytváří velké sochy Tirgam a Ilkam, inspirované tvaroslovím českých pískovcových skal. Je osloven architekty Janem Línkem a Vlado Miluničem a navrhuje sochy a umělou skálu pro Domov důchodců v Praze-Malešicích. Přes tuhý odpor umělecké komise SČVU je nakonec pověřen realizací (po nezdařené kolaudaci odmítá SČVU realizaci proplatit, a činí tak až po soudním rozhodnutí). Pravidelně navštěvuje cvičení v Tělovýchovné jednotě Zdraví.
▸ 15. 3. se koná Kdo je kdo aneb Divadelní bál — první společná akce souborů Pražské pětky v Lidovém domě ve Vysočanech (je to oficiální datum vzniku sdružení divadel Pražská pětka).
▸ Příprava „zpěvohry“ s názvem Onoda o posledním vojákovi Druhé světové války; projekt Výtvarného divadla Kolotoč se nerealizoval, protože spoluautor Michal Baumbruck v té době emigroval.
▸ Premiéra dalšího projektu Výtvarného divadla Kolotoč s názvem Kompot, který na rozdíl od předchozích inscenací Kolotoče není závislý na audiovizuálních médiích, limitujících lidský projev.
▸ 15. 11. je natočen Čas na návrat, společná rozhlasová hra Pražské pětky v Klubu Na Petynce.
▸ Od tohoto roku je Č. S. členem Staré party a pravidelně se zúčastňuje schůze u dolní stanice lanovky na Petřín; členy jsou dále Stanislav Diviš, Jiří Chlumecký, Zdeněk Lhotský, Aleš Najbrt a Jaroslav Róna (Kryštof Trubáček je předsedou Fan Clubu).
▸ 17. 1.—19. 1. se uskutečňuje Bludiště aneb Mimotočskřed chmelový — společná akce souborů Pražské pětky a hostů v Junior klubu Na Chmelnici dle koncepce Č. S. jako průchozí divadelní bludiště s akcemi a živými obrazy.
▸ 12. 4. se na Staroměstské radnici v Praze žení Č. S. s Arjanou Shameti, členkou Recitační skupiny Vpřed, a 11. 9. se jim narodil syn Petr.
▸ 20. 4. se koná Divadelní Lucerna, třetí společná akce souborů Pražské pětky v kultovním centru českého show-businessu, ve velkém sále pražské Lucerny, pro niž Č. S. koncipoval výtvarné akce.
▸ Účast Č. S. na kolektivní výstavě Konfrontace IV. v Mozartově ulici na Smíchově, vystavuje zde xeroxové kopie kreseb, vytvořených podle fotografií z novin.
▸ Získává cenu Urbanita, udílenou časopisem Technický magazín.
▸ V této době začíná vytvářet kresby a plastiky inspirované lidovou tvorbou samorostů, jeho práce však nejsou ze dřeva, ale vznikají z drátů, sádry a umělých pryskyřic.
▸ 7. 2. probíhá vernisáž výstavy Drobná plastika, sochařských prací Arjany Shameti v jeho vysočanském ateliéru, kde vystoupil František Skála s přednáškou Pruda jako forma společenského vědomí a byl promítnut televizní dokument režiséra Michala Cabana Plné ruce práce o tvorbě Č. S.
▸ 28.3.—29. 3. se koná v Junior klubu Na Chmelnici Kabaret u Staré party s hrou Boj o Ještěd.
▸ 3. 6. je založena skupina Tvrdohlaví a to podpisem zakládací listiny ve Slováckém salónku Obecního domu v Praze.
▸ Na dvoře jeho vysočanského ateliéru ve Špitálské ulici se koná Konfrontace VI., na níž vystavuje sochu Tirgam.
▸ 3. 7.—30. 7. probíhá výstava jeho soch a kreseb v paláci U Zlatého melounu, k níž je vydán katalog s úvodem Marie Judlové.
▸ V září je zahájeno natáčení filmu Pražská 5 v režii Tomáše Vorla, na němž se Č. S. podílel jako autor námětu a scénáře, výtvarník a herec druhé části povídkového filmu, věnované Výtvarnému divadlu Kolotoč a nazvané Bersidejsi.
▸ 11. 11. se v Žižkovském divadle uskutečňuje premiéra inscenace Výtvarného divadla Kolotoč Ojrol, na níž se podílel jako autor společně s Lenkou Vychodilovou a Davidem Vávrou.
▸ 22. 12. se koná vernisáž první výstavy skupiny Tvrdohlaví v Lidovém domě ve Vysočanech, na níž se servíruje soda a vejce natvrdo (výstava trvá do 1. 1. 1988).
Společná výstava s Michalem Cihlářem v inzertní síni Mladé fronty na Staroměstském nám. Suška vystavuje xeroxové originály kreseb vzniklých podle novinových fotografií, k výstavě vychází novinový katalog Suchá Cihla. Vernisáž se koná 25. 2. a náměstí je přeplněné nastoupenými a nic netušícími členy Lidových milicí.
▸ Na jaře kupují s manželkou domek v Praze-Řeporyjích, do kterého se po rekonstrukci na podzim stěhují. 14. 6. se narodí syn Daniel.
▸ V červenci a srpnu se v pražských Vojanových sadech koná výstava Barevná plastika, kde je zastoupen instalací Rudý pařez. Na výtvarném Salonu, konaném na holešovickém výstavišti, vystavuje plastiku Had.
▸ Skupina Tvrdohlaví získává Cenu Bílá vrána, udělovanou redakcí tehdy nejpopulárnějšího týdeníku Mladý svět.
▸ Vzniká soubor kreseb a pastelů inspirovaných poetikou zasněžených horských plání. Jedna z nich je z výstavy ve Špálově galerii zakoupena pro NG.
▸ Vytváří plastiky Prase na procházce a Strach, který je vystaven v Holešovické tržnici.
▸ Výtvarné divadlo Kolotoč končí s pravidelnou činností (zaniklo v tramvaji č. 11 mezi Náměstím I. P. Pavlova a Náměstím Míru).
▸ 27. 4. se koná jako velká show premiéra filmu Pražská 5 v pražském kině Lucerna.
▸ 20. 6. se uskutečnila vernisáž výstavy skupiny Tvrdohlaví v Havířově a v září proběhla druhá pražská výstava skupiny Tvrdohlaví v galerii ÚLUV v Praze.
▸ Teprve polistopadová situace umožnila realizovat výstavu Sochy a objekty na staroměstských dvorcích, znemožněnou z politických důvodů v roce 1982.
▸ S Tvrdohlavými vystavuje v dánském Århusu a v Rennes ve Francii.
▸ Realizuje pískovcovou sochu Závit v Praze-Butovicích a bronzovou sochu Prase na procházce v Praze-Roztylech, které neprošly uměleckou komisí SČVU v předchozím roce.
▸ Opouští expresivně ironickou linii tvorby, vznikají kresby a pastely na téma vnějšího i vnitřního vesmíru.
▸ Červen — výstava Plastiky, kresby, pastely v pražské Galerii Fronta, k níž je vydán katalog s textem Jiřího Oliče.
▸ Další výstavy se skupinou Tvrdohlaví se konají na hradě Sovinci od 29. 6. 1991 a třetí pražská výstava je organizovaná Národní galerií v Městské knihovně na podzim. Po skončení výstavy se skupina rozpadá.
Modeluje hliněné plastiky s otvory v povrchu, kterými je vidět podpůrný systém žeber. Objevuje vnitřní prostor plastik a osvětluje ho skrytými světelnými zdroji.
▸ 1. 4.—18. 4. se koná výstava Vnitřní světlo v Galerii Václava Špály (v katalogu text Marie Judlové), George Harrison na vernisáž bohužel nedorazil, jeho píseň Inner Light zní pouze z reproduktoru. Reprízy výstavy se uskutečnily v Galerii U Bílého jednorožce v Klatovech a v Galerii César v Olomouci.
▸ 6. 5. je datum narození syna Ondřeje.
▸ Na sympoziu Hermit v cisterciáckém klášteře v Plasích vznikají sochy Kříž a Rozeta.
▸ V nových hliněných plastikách se tématem stává samotná konstrukce, pracuje v Rakovnických keramických závodech. Vzniká první hliněná Kukla. Později začíná opracovávat velké kmeny topolů, z nichž vyřezává jednoduché struktury (Archa, Dalekohled).
▸ 14. 9.—8. 10. se účastní společné prezentace Pražské pětky (Generation der Prager 5) ve vídeňském centru WUK.
▸ Leden—únor vystavuje v Galerii hlavního města Prahy v Křížové chodbě a Rytířském sále Staroměstské radnice (v katalogu text Marie Judlové).
▸ V tomto roce získává roční stipendium nadace Pollock-Krasner Foundation z New Yorku, s jehož pomocí vytváří sochu Velký posel z obřího kmene topolu a další dřevěné skulptury.
▸ V Paláci Akropolis na pražském Žižkově se opět dle jeho tradičního konceptu labyrintu koná ve dnech 23. 2.—25. 2. společná akce Pražské pětky Bludiště 96.
▸ Na sympoziu v Mikulově vznikají skulptury z topolových kmenů Béžová díra a Na špici.
▸ 6. 2.—2. 3. se v pražském Mánesu uskutečnila výstava Dřevěné a bronzové plastiky z let 1995—1996 (v katalogu výstavy text Magdaleny Juříkové).
▸ Je kurátorem sympozia v Mikulově, kde vytváří dubovou skulpturu Nekonečné ryby (ta je umístěna v zámecké zahradě).
▸ Pracovní cesta do Toskánska, kde na soukromé usedlosti vzniká dubová socha Krasavice.
Vytváří dubovou skulpturu Plejáda, první z tzv. sendvičů. Na Brněnském plenéru, konaném na brněnské přehradě, vzniká 6 m vysoká dubová skulptura Párátko (je osazena v areálu brněnské přehrady). Na sympoziu v Olomouci vytváří další ze sendvičů, nazvaný Sloup, skulptura je umístěna v Botanické zahradě.
▸ 15. 4. se ve Valdštejnské jízdárně koná vernisáž čtvrté pražské výstavy skupiny Tvrdohlaví. K této výstavě vychází první knižní monografie skupiny Tvrdohlaví od Jiřího Oliče a Václava Marhoula.
▸ Stipendijní pobyt v Sculpture Space v Utice (N. Y., USA). Vznikají kresby s motivy spirály a stejnojmenné sochy lepené z mnoha vrstev překližky; tyto práce jsou vystaveny na velvyslanectví České republiky ve Washingtonu, D. C. (v katalogu je text od Charlotty Kotik).
▸ 7. 3. zakládá občanské sdružení Bubec a v bývalé skladové hale v Praze-Řeporyjích buduje Sochařské studio Bubec, které se stává místem setkávání umělců na akcích zvaných Art Safari. Ve studiu se koná výstava jeho skulptur z 90. let, nazvaná Práce z Nového i Starého světa. V následujících letech se věnuje problematice veřejných prostranství a vytváří mnoho návrhů a realizací, které jsou umístěny v Praze-Řeporyjích, Praze 13 i jinde.
▸ Vytváří 560 cm vysokou bronzovou plastiku Kandelábr pro dům s pečovatelskou službou v Praze-Dejvicích.
Vytváří návrhy fasády a interiéru divadla Ponec, včetně kovové sochy Tanečnice, jež je osazena na atiku budovy. Z důvodu nevyplacení dohodnutého honoráře později sochu sejmul a došlo k soudnímu procesu.
▸ V letech 2002—2005 vzniká série plastik z taveného skla, které realizoval ve sklářském ateliéru Pelechov u Zdeňka Lhotského (např. práce Hvězdice, Kabát, Osmička atd.).
▸ Účast na sympoziu Kámen a hvězdy, vytváří žulovou sochu Vepice, která je instalována v areálu hvězdárny v Ondřejově.
Na výtvarném sympoziu v Mikulově vytváří skulpturu Nekoneční ptáci, která je umístěna v mikulovském zámku.
▸ Výstava v Českém centru ve Vídni, instalace skulptur v Adlerhofu ve Vídni v rámci výstavy Die Tschechinnen kommen.
▸ Podílí se na rekonstrukci areálu ZŠ v Praze-Řeporyjích, pro který navrhuje nová vrata a vytváří skulptury Breberka, Kanoe, Vlny a další.
▸ S podporou nadace ArtsLink z New Yorku se účastní rezidenčního pobytu ve Vermont Studio Center v USA. Začíná pracovat s nalezenými kovovými nádobami. Vznikají první skulptury z rozsáhlého souboru Rezavé květy a otisky instalací kovových výřezků pomocí procesu rezavění, jež jsou poprvé vystaveny v galerii Red Mill, Johnson, VT. Práce jsou převezeny do Evropy a vystaveny od 14. 9. do 13. 11. v brněnském Domě umění na výstavě nazvané Práce z Vermontu. K výstavě vydán katalog s texty Magdaleny Juříkové, Jiřího Oliče a Charlotty Kotik. Výstavu navštíví americký velvyslanec v České republice William Cabaniss s manželkou Catherine.
▸ Účastní se sympozia Cesta mramoru v Dobřichovicích a vytváří sendvičovou skulpturu Dům světla.
▸ Instalace skulptur a přednáška o tvorbě v rezidenci amerického velvyslance v Praze. Na upozornění pracovnice ambasády objevuje v Modřanech skládku obrovských cisteren (jsou to vyřazené pivní tanky ze smíchovského pivovaru). Podaří se mu jich několik získat a vytváří z nich skulptury Rezavé květy a Šupiny. K řezání otvorů používá autogen a plazmový hořák. V červnu a červenci rezidenční pobyt opět ve Vermontu, tentokrát pracuje s celými cisternami, vytváří sochy Ubrus, Šiška a Kříže. Sochy jsou převezeny do Washingtonu, D. C., a vystaveny na velvyslanectví České republiky. Přednáší a vede kurs na Johnson State College, vytváří skulpturu Nekonečný ubrus, která je trvale umístěna v campusu školy. Tyto a budoucí práce, vzniklé v USA, již zůstávají na americkém kontinentě a žijí svým vlastním životem.
▸ Uvěřil a byl pokřtěn vodou z nádrže Džbán.
▸ Vytváří další skulptury z cisteren, koulí a trubek nalezených v různých sběrnách kovového odpadu. Vyřezané tvary nevyhazuje, ale ukládá do kovových beden k budoucímu dalšímu použití. Vznikají první sochy vzniklé svařováním vyřezaných kusů dohromady.
▸ Výstava Rezavé květy / Rusty Flowers v karlínských halách v Thámově ulici, kde jsou vystaveny všechny skulptury a tisky stejnojmenného cyklu, přítomné na evropském kontinentě. Na pozvání manželů Cabanissových odjíždí na rezidenční pobyt do Birminghamu v Alabamě. Pracuje v bývalých slévárnách rodiny Wade, vytváří další práce z kovového odpadu, které jsou společně se sochami z Vermontu vystaveny v tamním Museum of Art. Na vernisáži hraje na piano syn Ondřej, s manželkou Arjanou vystupují s loutkovým představením ve školách a na birminghamském divadelním festivalu. Skulptura Roura s průhledy je trvale umístěna ve Wade Sand and Gravel Sculpture Park.
▸ 28. 6.—23. 9. se koná výstava Průhledné práce v Českém muzeu výtvarných umění v Praze v Husově ulici.
▸ 1. 7. se konala církevní svatba s manželkou Arjanou v modlitebně Jednoty bratrské v Rovensku.
▸ Stává se členem Církve bratrské v Praze 1, v Soukenické ulici.
▸ Ocelová skulptura Koule s listy je trvale umístěna v budově Riverside Diamond v Praze.
▸ Vytváří soubor skulptur pro zahradu Ottovy vily na Zbraslavi.
▸ Dlouhodobá instalace sochy Kříže v Griffiss International Sculpture Garden ve městě Rome (N. Y., USA).
▸ Výstava skulptur a tisků z americké větve projektu Rusty Flowers v O. K. Harris Gallery (N. Y., USA).
▸ Zúčastňuje se výstavy Tvrdohlaví po 20 letech v Českém muzeu výtvarných umění v pražské Husově ulici.
▸ Sochy Ubrus, Rybí kost a Sněhové vločky jsou vystaveny na brněnském Náměstí Svobody.
▸ Realizace bronzových skulptur Ježovka a Hvězdice a jejich instalace v Ostravě.
Scénář, režie a výprava inscenace Jonáš a velryba pro Divadelní studio Bubec
▸ Dlouhodobá instalace 5 skulptur z cyklu Rusty Flowers v Johnson State College’s Sculpture Park.
▸ S manželkou Arjanou vytváří scénář představení Noemova archa, realizovaného Divadelním studiem Bubec a žáky Domácí školy v Praze a jejich rodiči.
▸ Realizace souboru 4 mramorových skulptur nazvaného Fosilie a jejich umístění v meandru potoka Centrálního parku v Praze 13.
▸ Získává podruhé stipendium nadace Pollock-Krasner Foundation v New Yorku.
▸ Rezidenční pobyt ve Vermont Studio Center (VT, USA).
▸ Vede workshop se studenty Johnson State College v americkém státě Vermont, během něhož vzniká v tamním sochařském parku mozaika z kovových částí vyřezaných ze skulptury Endless Tablecloth.
▸ Vítěz soutěže na skulpturu k 50. výročí založení Onondada Community College v Syracuse (N. Y., USA).
Pro město Kadaň vytváří skulptury Hadovor, Pramice a Stonek a umísťuje je na nábřeží řeky Ohře.
▸ V rámci výstavy Play v pražském Mánesu instaluje na hladině Vltavy dvě plovoucí ocelové skulptury ve tvaru koule, každou o váze 2000 kg.
▸ Jako 5. svazek edičního cyklu Pražská pětka vychází v nakladatelství Pražská scéna samostatná publikace Výtvarné divadlo Kolotoč s podtitulem K počátkům vizuálního divadla v českých zemích.
▸ V červenci realizuje v USA ocelové skulptury pro Onondada Community College, Syracuse (N. Y.).
▸ V září vystavuje skulptury z cyklu Rezavé květy na Staroměstském náměstí v Praze.
▸ Pracuje pro nakladatelství Gallery na vlastní monografii s textem od Jiřího Oliče.
▸ Realizuje Rozhlednu, ocelovou skulpturu z nádrže o délce 10 m.
▸ 12. 4. se koná vernisáž výstavy Outside / Inside v pražském Centru současného umění DOX.
Do Řeporyjí jsme se přestěhovali v roce 1988 po několikaměsíční akci s krycím názvem „Míchačka“, během níž se podařilo — ve spolupráci s místním zedníkem Přemkem Radou — opravit přízemí malého vesnického domku, vybudovat koupelnu a žumpu, takže bylo možno s příchodem prvních mrazíků přivézt moji ženu s dvěma malými dětmi z tchánovy chalupy.
Důvodem k výše zmíněné akci byla snaha o konečné řešení naší neutěšené bytové situace a též touha sochaře neomezeně kutálet opracovávané kmeny po okolních polích, k čemuž, k mé velké spokojenosti, nakonec došlo.
V roce 1989 se dům trochu rozrostl o první patro a půdu, na místě bývalých kůlen a kadibudky vznikl ateliér, každé okno je jiné, takže výsledný dojem je něco mezi obydlím a továrnou. Pamatuji, jak jsem při poslechu inauguračního prezidentského projevu Václava Havla v rádiu poplácával lopatou betonovou podlahu ateliéru. Ploty a dlažba na dvorku a na terase jsou ze sliveneckého mramoru, typického pro vesnice v okolí, na zahradě mezi obvyklými dřevinami vykukují moje staré sochy.
Pěstovali jsme všelijakou zeleninu, ale postupem času nás všemožné aktivity donutily toho zanechat. Měli jsme postupně několik psů, ten první se jmenoval Bakuňa lama vykuňa, byl to vořech a do dnešních dnů pobíhají jeho potomci po vesnici. Potom jsme měli hrubosrstou jezevčici Rózu od Petra Jareše a erdelteriérku Marušku, ale obě se zaběhly. Nyní máme pro změnu nalezeného dalmatina Korana, takže Arjana žije s pěti chlapy v chalupě. Já, naši tři synové Petr, Daniel, Ondřej a ten pes Koran.
V Řeporyjích můžeš koupit všechno, od computeru přes hrábě až po Opel Vectra, zkrátka cokoliv. Na náměstí můžeš vidět chlápka s hnojem, jak kličkuje mezi limuzínami. Za barokním statkem se tyčí obří betonové silo s rudým nápisem Maindl, který je každou noc osvětlován oslepujícími výbojkami. Před ním je výkupna kožek a opuštěná zahrada s hýkajícím oslem.
Chybí mi vesnické tancovačky, místní kapela a vůbec dodržování tradičních zvyků jako je masopust, vítání jara, dožínky atp. V Řeporyjích se sice konají zábavy v sokolovně, ale těsná přítomnost velkoměsta za humny je degraduje na něco mezi televizní estrádou a zkouškou na natáčení filmu Hoří, má panenko.
Vadí mi vyhazování odpadků do potoka, obecného nezájmu o to, co je za plotem.Ke stanici metra Luka dojdeš za 15 minut pěšky polní cestou, nebo 3 stanice autobusem, nebo 3 minuty autem. Metro jede na Můstek asi 20 minut, tam vystoupíš a jsi v centru, koukáš jako vrána, jako bys projel nějakým urychlovačem.
Od sousedů kupujeme vajíčka, mlíko, králíky, kachny, zeleninu atd. Pan Fafejta chodí vždy zjara stříhat stromky a na frťana, u pana Holečka opravujeme auto, pan Roreitner vyrábí dveře, postele a vše od dřeva, jeho žena nám dělá účetnictví, Ukrajinky z blízké ubytovny chodí pomáhat s žehlením a mytím oken atd.
Koncem devadesátých let už nebylo možné projít dvorkem do domu, aniž se člověk zamotal do všude poletujících pilin, zakopávaje o sochy v různém stadiu dokončení. Manželka Arjana se bouřila, situace byla neudržitelná. Sochy se vyvalily přes silnici na pole, kde jsem byl nějaký čas trpěn, ale potom se pole prodalo na podnikatelské baroko a mé dny byly sečteny. Vrátil jsem se z pobytu v Americe, kde jsem si slíbil, že musím vybudovat velký ateliér.
Měl jsem velké štěstí, neboť vhodný prostor mi, jak se říká, spadnul do klína. Objevil jsem bývalou skladovou halu, postavenou v sedmdesátých letech pravděpodobně načerno, která se měla do roka demolovat. Ucítil jsem šanci a halu koupil za dvě sochy od nějakých zbohatlíků, kteří si ťukali na čelo v přesvědčení, že stavbu budu muset s manželkou a dětmi vlastníma rukama do roka zbourat. K tomu naštěstí nedošlo, neboť se mi podařilo stavbu zlegalizovat a zkolaudovat na sochařský ateliér.
Předcházelo tomu bouřlivé jednání na obecním úřadě, kde místní fotbalisté požadovali moje zlynčování, neboť jsem jim „ukradl jejich halu“, které se chtěli zmocnit, zbourat, navézt na její místo spoustu suti do třímetrové výšky a na vzniklé ploše vybudovat další fotbalovou plochu. Místní zastupitelé tento — ne příliš důvtipný — plán zamítli a pronajali mi obecní pozemek, na němž hala stojí. Tak jsem se mohl i se sochami přestěhovat z pole do velkého studia. Bylo tak veliké, že jsem v něm založil Sochařské studio Bubec, nazvané podle místního rybníčku, které začali využívat i další sochaři z Čech i ze světa. To už je však další příběh.
Moje práce pro Ondřejov byla nazvána „Vepice“.
Není to žádná velká jepice, jak by se mohl někdo domnívat, ale jméno kamenolomu, v kterém se těží žulový kámen, z nějž je socha udělána.
Když jsem poprvé přijížděl do Vepic, stál na odkryté kamenné desce kosmonaut jak z ilustrace k verneovce, v ruce třímal obrovskou trubku napojenou na dlouhou hadici, vedoucí do dáli, a z té trubky šlehal dlouhý plamen, kterým řezal skálu pod nohama. Sci-fi uprostřed malebné české krajiny Socha byla v Ondřejově umístěna na radarové louce. Doufám, že ty radary přilákají kosmonauty z verneovky, kteří se vyrojí ze starodávné rakety. Budou kroužit po louce a tiše tančit kolem sochy. Potom ji naloží do korábu a vzlétnou s ní ke hvězdám…
Ateliér bývá většinou vnímán jako klidné, útulné místo, sloužící umělci k soustředění a tiché práci. Mne však osud zavál do obrovské kovové haly na okraji Prahy v industriální části historické obce Řeporyje. Tento hangár mi slouží od přelomového roku 2000 jako ateliér.
V koutě je sice zbudována zděná kancelář s akumulačkami a telefonem, kde se v zimních měsících pohybuje teplota nad bodem mrazu, ale samotnou halou profukuje vítr a mráz bývá uvnitř ještě nepříjemnější než venku. Zahřát se dá sprintem napříč halou, která diagonálně měří 90 yardů. Na této trati, v běhu s heverem v ruce, jsem nepřekonatelný. Zpočátku jsem běhal také k telefonu, který sice vyzváněl hrozně dlouho, ale vždy utichl těsně před mým doběhnutím, což vedlo k zakoupení mobilního telefonu. Lidé, kteří mne volají, si myslí, že mne zastihli v parku nebo v lese, protože slyší krom mého hlasu i zpěv ptáků. Netuší, že to jsou ptáci, kteří v hale hnízdí a přivádějí tam na svět své potomky.
Nemohu ale zamlčet, že na jaře nebo na podzim a zejména v letních měsících, když zapadá slunce a do haly dopadají jeho hřejivé paprsky, které zbarví celý prostor do oranžova a od soch se táhnou dlouhé měkké stíny, se prostor promění v industriální katedrálu. Potom beru do ruky hůl a procházím se opuštěným prostorem. Někde najdu pohozené kladívko, jinde narazím na rozpracovanou skulpturu, kterou jsem chtěl dodělat a ne a ne ji najít. Uprostřed houští soch nalézám, na dřevěných odřezcích, rodinku křemenáčů, v odlehlém koutě, mezi pemrlicí a pásovkou, překvapím pohublého zbloudilého návštěvníka, který nemohl nalézt cestu ven.
Jindy sedám na kolo a objíždím skupinky pradávných soch, které byly vytvořeny v minulém tisíciletí a jejich povrch je pokryt staletým prachem. Občas do haly zavítají přátelé nebo i skupinky návštěvníků a přinášejí s sebou kolečkové brusle, koloběžky, bicykly, skateboardy a jiná pohybovadla, a společně kroužíme prostorem jako bruslaři na zimním stadionu. Pro neznalé návštěvníky mám přichystané kolečkové brusle různých velikostí, které si mohou nazout, podobně jako si návštěvníci hradů nazouvají pantofle. Nu, tak se někdy přijďte podívat na tento můj ateliér…
Tento projekt začal zcela nenápadně 21. 3. 2005, kdy jsem — nic netušící — dorazil do Vermont Studio Center, které se nachází v poklidném horském městečku Johnson, nedaleko kanadské hranice. V tomto studiu pracují umělci ze všech koutů světa. Druhého dne ráno mne někteří z nich pozvali na obhlídku místa zvaného Scrap Yard, což je místo, kde se dá nalézt železný šrot. Tam na mne čekala veliká železná polokoule a já na ni zíral a pochopil, že ji tam nemůžu nechat, i když nemám žádnou zkušenost s prací s kovovým materiálem.
Filipínský sochař Dan Raralio mne naučil svařovat a já z polokoule vyřezal ocelový košík. Práce mne tak zaujala, že jsem sběrnu navštěvoval několikrát týdně a pokaždé si odvážel další polokoule. Do konce pobytu se mi jich podařilo získat celkem osmnáct. Vyřezané košíky jsem začal spojovat do koulí, které se postupně objevovaly na louce za studiem a jednoho dne se kutálely i po hladině nedaleko tekoucí řeky Gihon. Vyřezané části jsem skládal na betonové podlaze do stejných vzorů, v jakých byly vyřezány, a po jednom vydatném dešti, kdy se na té podlaze vytvořily nádherné rezavé otisky kovových tvarů, jsem z nich začal snímat otisky na role papíru pomocí procesu rezavění. Potom se mi podařilo z vyřezaných částí svařit dohromady další sochu. Je to nekonečný proces, při kterém přetvářím staré věci v nové.
Polokoule pocházely původně z nádob na tekutý plyn, kterým se vytápějí domy, a já snil o tom, že budu jednou pracovat s celými cisternami. Na konci rezidenčního pobytu byly všechny sochy uloženy do beden a odeslány do Čech, kde byly postupně vystaveny v Sochařském studiu Bubec, brněnském Domě umění a dalších galeriích pod názvem „Práce z Vermontu“.
Výstavu v Brně navštívil velvyslanec USA v České republice pan W. Cabaniss s chotí a pozvali mne do jejich rezidence, abych přednášel o mé práci a pobytu ve Vermontu. Jedna z pracovnic velvyslanectví mne po několika dnech upozornila na skládku obrovských cisteren v Modřanech, kde se mi podařilo získat šest mimořádných kusů, které byly zachráněny před rozpáráním a odvezením do šrotu. Původně sloužily ve smíchovském Staropramenu ke zrání piva, jehož se do nich vešlo 208 hektolitrů. Tak se mi splnil sen a já začal pracovat s tak velkými cisternami, o jakých se mi předtím ani nesnilo. V roce 2006 se mi podařilo do Vermontu vrátit a i tam pracovat s celými cisternami. Vzniklé práce byly vystaveny v Red Mill Gallery v městě Johnson ve státě Vermont a po dalších výstavách v městech Shelburne a Stowe dorazily na velvyslanectví České republiky ve Washingtonu, D. C.
Po návratu jsem pracoval opět s obřími cisternami ve svém pražském ateliéru. Vyřezával jsem do nich jednoduché vzory, které známe z ubrusů, záclon, svetrů, malířských válečků, krajek, deček a dalších věcí, které nás denně obklopují. Spojením delikátního vzoru s průmyslovou nádobou vznikly zajímavé skulptury se skrytými významy. Vyřezané tvary jsem skládal na podlaze do ornamentů, které evokovaly obří perské koberce. Celý soubor prací, zrozený za pouhé dva roky, byl v březnu a dubnu 2007 vystaven v obří hale bývalé továrny ČKD v Thámově ulici v pražském Karlínu.
Po vernisáži jsem na pozvání pana W. Cabanisse odletěl do Alabamy, kde jsem vytvářel další sochy z cisteren v bývalých slévárnách. Práce z Vermontu i z Alabamy byly vystaveny od dubna do listopadu 2007 v Birmingham Museum of Art (v Alabamě) a od listopadu 2008 do ledna 2009 v O. K. Harris Gallery v New Yorku. V roce 2011 probíhá dlouhodobá výstava těchto prací v Sculpture Park Johnson State College (ve státě Vermont), kde rok předtím vznikla mozaika z vyřezaných kousků ze sochy „Endless Table Cloth“, která je od roku 2006 umístěna v campusu univerzity. Další práce jsem umístil v Griffiss Sculpture Park v městě Rome (stát New York) a v campusu Onondaga Community College v městě Syrakusy (také ve státě New York).
Tak se postupně stalo, že mám na obou stranách oceánu v mnoha bednách uskladněno několik tun ocelových výřezků, z nichž vytvářím další skulptury. V roce 2010 z nich vznikly velké koule o průměru 250 cm, které v zimě 2010 plavaly po hladině Vltavy poblíž pražského Mánesa v rámci výstavy PLAY, dokud nepřišla vánoční povodeň a nepřevrátila je vzhůru nohama. A co bude dál? To ví jenom Bůh…
Pracuji s různými materiály. Poslední dobou hodně s ocelí, ale také s dřevem, sklem, kamenem, bronzem a hlínou. S každým z nich zvlášť, nekombinuji je. Jen výjimečně. Poslední dobou vůbec. To se ale může kdykoliv změnit, třeba zítra. Anebo nikdy. Když pracuji s dřevem, použiji celý kmen. Pro práci s kovem sbírám staré opuštěné cisterny nebo roury, které už mají něco za sebou. Něco zažily. Něco pamatují. Stejně jako staré kmeny.
Nejsem ale mystik. Jenom rád pracuji s hotovým tvarem, který buď vyrostl nebo jej někdo navrhl tak, aby fungoval, aniž by při tom myslel na krásu. Když si chci „odpočinout“, vytvořím model pro bronzový nebo skleněný odlitek. Nebo jdu se svou ženou Arjanou na procházku…
